Logo

Recenze Romeo, Julie a tma - Jan Otčenášek ( Vlasta Řenčová)

24. 8. 2014

Za některé tragédie nemůžou jen hvězdy na obloze

Tuto novelku od Jana Otčenáška jsem četla během minulých prázdnin a tehdy jsem ji ohodnotila třemi hvězdičkami. Nechápu, proč jsem jí dala tak málo, protože i přes tak trochu ohrané téma tragické lásky, kterou má vlastně už v názvu, je to nesmírně čtivý, dojemný a zároveň kouzelný příběh jedné velké lásky v malém pokojíku...
romeo, julie a tma
Mladý student Pavel se rozhodl vyrazit na příjemnou večerní procházku. Rozjímal přitom o dospělosti a své myšlenky chtěl okořenit vykouřením cigarety na lavičce v parku. Sice tam seděla nějaká smutná dívka s kufříkem, ale s tou nebyla kloudná řeč. Mírně otrávený Pavel se rozhodne nic neřešit a vykouřit si další cigárko. Škrtne sirkou a náhle uvidí na jejím kabátku svítit šesticípou žlutou hvězdu s nápisem Jude. 
Jsou časy protektorátu, začaly transporty Židů do Terezína a v Praze byl spáchán atentát na Heydricha. Romeo, Julie a tma je nesmrtelný příběh tragické lásky z nejtemnějších časů naší historie.
 
Chtěl se vítězně zasmát jejímu hloupému zděšení a odtáhnout s pocity převahy, trochu ji pokořit, ale - když rozškrtl zápalku, strnul překvapením na místě a zamžikal zlekaně víčky.
I v komíhavém světle, které klouzlo po dívčí postavě proti němu, si stačil povšimnout, že na pomačkaném kabátku je přišita jasně žlutá hvězda s černým nápisem vprostřed: JUDE.
(Z prvního setkání na lavičce v parku, str. 18)

ROMEO, ROMEO, PROČ JSI ROMEO?

Tak to řekla Julie, když vyznávala lásku Romeovi z balkónu u své ložnice. K této knize by se spíš hodilo: "Ester, Ester, proč jsi Židovka?". V Shakespearově nejznámější tragédii jsou hlavním problémem dva rody, které jsou spolu už dlouhá léta na kordy a které by k sňatku dvou mladých, zamilovaných lidí nikdy nepřistoupily, čistě ze vzájemné nenávisti. Avšak jak všichni (doufám, nechtěla bych vás o nic ochudit) víme, v tragickém závěru se rody kvůli velké bolesti nad ztrátou svých milovaných usmíří. Bohužel tma, která v názvu znázorňuje jedno z pro náš národ nejhorších období druhé světové války, se nerozplyne ve slunečním svitu svobody a láska, která se zrodila a zemřela v horkých letních dnech v malém dětském pokoji za dílnou Pavlova otce, se podobá padající hvězdě ztrácející se v černém nedohlednu. 
 
Hlavní hrdinové, tedy převážně Pavel a Ester, jsou vlastně úplně obyčejní mladí lidé, které protektorát připravil o poklidné dospívání. Pavel žije se svými postaršími rodiči, kteří podle něj nemohou pochopit jeho osobnost a pocity. Často přemýšlí o životě, vztazích a budoucnosti a kvůli okupaci se musí vzdát svých snů a plánů do budoucnosti. Díky Ester se však učí větší sdílnosti, odhaluje jí všechny své povahy a leccos pro ni obětuje. Ester vyrostla jako dcera venkovského lékaře, kterému i během války zůstala spousta lidí nakloněných. Byla milá, něžná, romantická, citlivá, ohleduplná a velmi skromná. Během války ji vyhodily z gymnázia a měla zakázáno chodit do tanečních, po čemž opravdu moc toužila. Přišla také o své rodiče, o přátele a kromě lhostejných pohledů kolemjdoucích ji už nikdo nepovažoval za lidskou bytost, byla to přeci Židovka. Když na sebe tihle dva narazili v parku na lavičce, rozhodně si nemysleli, že spolu prožijí tak nádherné chvíle. Záblesky zlatavého štěstí uprostřed nekončící noci plné bouřlivých zvuků děl a samopalů. Ester stejně jako Pavel přišla za války o spoustu iluzí a snů. To nejcennější, čeho se musela vzdát, však byl vlastní život.
 

ČASY NÁM NEPŘÁLY

O postavení Židů během druhé světové války se jistě nemusím nijak zvlášť šířit. Je však až zarážející, jak tyto lidi nejen tehdy utiskovala a odsuzovala ať už společnost nebo pravidla okupantů. Ani v této knížce se problematice rasismu nevyhneme a ačkoli se Židé coby oběti tragické lásky používají poměrně často, pro nejznámější dílo Jana Otčenáška, které bylo dvakrát zfilmováno, se zkrátka hodí. A kromě dojemného příběhu, zrodu a zániku velké lásky a přeměny z dětí na dospělé dodává knize nejvíc na svém kouzlu autorův neobyčejně poetický a přitom prostý a srozumitelný styl psaní, jeho schopnost v barvách duhy popsat zamilovanost a v šedých tónech s lyrickou věcností vylíčit bezbřehé zoufalství přítomnosti bez vyhlídek. 
 
Lásce Pavla a Ester skutečně nebylo dopřáno, ať už za to mohla souhvězdí na obloze, jež Pavel tak dobře znal, učil poznávat Ester, ke kterým se obracel se svými myšlenkami a kterým občas vyčítal všechno špatné, doba, kdy na sebe narazili nebo hvězda přišitá na hrudi, o to víc svítící do dálky během druhé světové války. Za některé tragédie ale nemůžou jen hvězdy na obloze, na vinně je především nacistický režim a nelidské podmínky pro život. Jistě byla spousta lidí ve spoustě zemích, kterým válka vzala sny, rodinu, lásku, majetek, zdraví nebo život. A ačkoli často nadávám na dnešní společnost a svého života si obvykle nevážím, takovéhle připomínky mě umocňují ve snaze vidět kolem sebe to dobré a užívat si života. Stěžuji si sice, že mám malý a tmavý pokoj s hloupými balkónovými dveřmi místo okna a s výhledem na jiný dům, ale uvážím-li Esteřino přežívání v Pavlově pokoji o pár krocích s oknem, které nesměla otvírat ani používat k výhledům ven, ihned si svého malého koutku vážím víc. 
 
"Víš... já jsem rád, že ses vůbec narodila. Ester, hvězda? Objevil jsem ji náhodou. V parku, ne na obloze. Ach, hloupost, ale ať! Z kterého souhvězdí vypadla? Nevím. Musíš být mou ženou, slyšíš? Snad mluvím nešikovně, hloupě, neumím takhle mluvit... ale je to tak! Ty jsi mi tak blízká... bližší než táta s mámou. Bál bych se už na světě bez tebe! Já si to neumím představit. [...] A řeknu jim také, že tě budu mít vždycky rád.
A v té dobré chvíli byla jejich samota protržena a ani netušili, že malou škvírou mezi pomuchlaným zatemněním a okenním rámem nahlédlo ze tmy do světla přimhouřené oko. Jeho pohled ošátral zdi a chatrný nábytek, pak na okamžik ulpěl na dívčím kabátku, přehozeném přes opěradlo židle, pod jehož klopou svítila žlutá hvězda, velmi nepodobná těm na obloze. 
(Jedna s chvilek v malém pokojíku, str. 85)
P8240173

NA SVÉ SI PŘIJDE LECKDO

Ačkoli od prvního vydání knihy už uběhlo více jak půl století, autor by mohl být mým současníkem a jeho nesmírně nádhernému psanému projevu bych s přesností rozuměla. Když pomineme autorův čtivý literární talent, který není ani příliš poetický, aby se v něm ztrácely hlavní smysly, ale zároveň obsahuje spoustu obdivuhodných, bravurně vyjádřených slovních obratů, frází a přirovnání, na něž bych já sama třeba vůbec nepřišla, můžeme se my, romantické dušičky, zamilovat do tragické lásky mladé dvojice a navzdory všemu jejich společné budoucnosti, jejich plánům a vizím společného života držet všechny palce. Pokud nevíte, po které knize ze seznamu maturitní četby sáhnout, rovněž bych doporučila Romea, Julii a tmu, a to z prostého důvodu - je to jedna z těch knih, které vás budou bavit a budou vám blízké. Které vás dojmou a zapomenete u nich, že jste je vlastně četli z nutnosti, protože si je jednoduše zamilujete. Také pro vášnivé sběratele informací o druhé světové válce pomocí beletrie (mezi ně se tak trochu řadím i já) bude jistě tato kniha přínosem. Dnes jsem si například při psaní recenze zjistila, jak to vlastně bylo s atentátem na říšského protektora a co se dělo v noci 18. června 1942 v Praze - o tyto události bych se asi bez popostrčení autora, který vnímá situace trochu jinak než historikové, v brzké době nezajímala, přitom je to kapitola sama pro sebe. Ale o tom až jindy.
 
Vůbec nelituji toho, že jsem si knihu přečetla podruhé a je mi potěšením mít ji v knihovničce a moci do ní kdykoliv nahlédnout. A s radostí, i když trochu posmutnělou nad tragičností knihy, budu Romea, Julii a tmu doporučovat okolí tak, jako jsem to udělala dnes pro vás. 
romeo__julie_a_tma_3D
Hodnocení: 100%
Autorem recenze je Vlasta Řenčová, blog autorky najdete zde.
Knihu si můžete koupit zde
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail
highslide