Logo

Recenze Ztracená - Adam Nevill (Libor Špeta)

19. 11. 2016
Ztracená
 
Píše se rok 2053 a Země jde pomalu do kopru. Klimatické podmínky se drasticky mění, přírodní katastrofy na sebe neustále upozorňují a evropské státy uzavírají své hranice, aby se ubránily hordám migrantů, kteří se scházejí téměř z celého světa. Aby toho nebylo málo, z východu se do Evropy šíří zmutovaný virus, který se šíří běžnými lidskými projevy a je tedy těžké se proti němu bránit. 
 
Už jen tohle by stačilo na napsání rozsáhlé knihy. Adam Nevill ovšem tohle vše dal do pozadí a do tohoto prostředí vložil příběh plný pomsty a nenávisti. V roce 2051 byla svým rodičům unesena čtyřletá dívka, a to přímo z jejich vlastního pozemku. Rodiče jsou samozřejmě otřeseni, a o to více, že nemohou přijít na důvod, proč jim byla dcera odebrána.
 
O dva roky později, tedy v roce 2053, se otec dívky vydává na svoji cestu pomsty. Je opakovaně kontaktován neznámou osobou, která mu předává informace o lidech, kteří by mohli mít něco společného s únosem jeho dcery a zbytek už je na otci. Musí ze svých cílů získat potřebné informace, a to co nejrychleji, beze stop a nejlépe bez obětí. Což se velice brzy vymyká kontrole a Otec se dostává do hledáčku pouličních Králů smrti.
 
"Znepokojivé a drsné čtení
 vás od první stránky zaujme
 svou přesvědčivostí "
 
Nezbývá mi nic jiného, než se s touto větou, která je vyobrazena na zadní straně knihy, ztotožnit. Při čtení této knihy jsem skutečně cítil velké znepokojení a může za to především ono vykreslení nastávající apokalypsy Země. Klimatické podmínky se vymykají svým klasickým hodnotám, teploty přesahují 40 a někdy i 50 °C, a k tomu ještě migrantská krize v takovém rozsahu, že některé státy uzavírají své hranice. Nepřipomíná vám to něco? 
 
Nevillova Apokalyptická a nepříliš vzdálená budoucnost pracuje s prvky, které jsou v dnešní době velice aktuální, a když to je ještě podtrženou skvělým popisným stylem, kterým autor disponuje, tak se stejně jako já nad jednotlivými kapitolami pozastavíte a nebudete mít daleko k depresi. 
 
ztracená
Depresi se ale stejně nevyhnete. Když si zpětně promítám celý příběh, nemůžu si vybavit ani jedinou šťastnou chvilku. Celý příběh, a to skutečně od první stránky, je zahalen tajemným a depresivním hávem. První třetina mi dokonce připomínala cestu peklem. A to nejen tím co se v knize odehrávalo, ale i samotným čtením. Jak se ukázalo, autor má toho hodně co říci a je ve svém oboru opravdu dobrý. Bohužel toho bylo až moc a někdy bylo hodně obtížné udržet pozornost a pochopit všechno, co se autor snaží sdělit. 
 
Asi jako u každé knihy, má i tato své silné a slabé momenty. Ztracená má trochu těžší první třetinu, než si čtenář zvykne na autorům složitější styl psaní a přežije určitou stereotypnost, kterou první třetina knihy přináší. Pak se ovšem čtenář dostává k tomu zajímavějšímu a kniha se už pak celkem špatně odkládá, protože chcete vědět víc. Mně osobně nejvíce bavily části, ve kterých se začal vyskytovat Oleg Čorny, který je opravdu zvláštní kreaturou
 
Velice jsem si užíval i místa v příběhu, kde se autor zabývá právě nastávající apokalypsou a přináší aktuality ze světa, které dají jasně najevo, že Země má opravdu na kahánku. S tím jdou ruku v ruce i části o smrti, kterou si autor také poupravil a nejednou mě téměř vyděsil. Tyto části zvládl autor opravdu mistrně a obdivuji jeho fantazii.
 
Tato kniha bude jistě bližší čtenářům mužského pohlaví, ale pokud se najde čtenářka, která má ráda drsnější příběhy, tak po knize může bez problému také sáhnout. Je jen třeba mít na paměti, že v této knize není jediná ryze šťastná chvilka, násilím se nešetří, krev teče po litrech a smrt je přítomna téměř na každé stránce. A také se smiřte s tím, že hlavní postava nemá jméno. Je to prostě Otec.
ztracená
Vytisknout stránku Poslat odkaz na e-mail
highslide