Rozhovor Bryan Reesman
27. 11. 2017
1920x1080px_slide_kino_Rozhovor_Bon_Jovi
Bryan Reesman, hudební a kulturní novinář, přispíval do více než 100 médií, včetně New York Times, Playboye, MSN Movies, E! Online, American Way, Grammy nebo Stage Directions, a je autorem více než 100 článků a 20 publikací. Psal také doprovodné texty k albům AC/DC, Judas Priest, Black Sabbath, 311 a desítkám jiných rockových kapel. Deset let je členem Recording Academy a přispěl do šesti knih, včetně The Art of Metal (Voyageur), Classic Rock Posters (Metro) a Music Producers (Hal Leonard).
 

Při jaké příležitosti se ve vaší hlavě zrodil nápad sepsat knihu o Bon Jovi? Byla to vaše myšlenka nebo s návrhem sepsat toto dílo přišel někdo jiný? 

Lidé z Elephant Book Company se na mě s nápadem na sepsání téhle knihy obrátili někdy v polovině listopadu 2015 a já s tím souhlasil. Smlouvu jsme podepsali o měsíc později – měl jsem tedy pouhopouhé čtyři měsíce, abych knihu dal dohromady. Celý leden a únor jsem strávil zavřený ve svém bytě, kde jsem na tomhle projektu pracoval. Pak jsem si dal krátkou pauzu, než jsem se do práce opět ponořil a knihu  dotáhl do zdárného konce. Myslím, že písničky Bon Jovi jsem potom několik měsíců nemohl ani slyšet!

Jak dlouho trvá shromáždit a uspořádat materiál na knihu, která prakticky kompletně mapuje takový fenomén, jako je Bon Jovi?

Čtyři měsíce byly málo – měsíc nebo dva navíc by býval přišel vhod. Začátky roku mívám naštěstí obvykle dost volné, takže to byl pro mě vlastně ideální čas, kdy takovou knihu napsat. Má práce sestávala v podstatě z poslechu hudby, vedení rozhovorů, bádání, dělání dalších rozhovorů a mluvení s přáteli, kteří jsou opravdovými fanatiky, co se Bon Jovi týče.

Díky mé úžasné editorce Jo De Vriesové jsem mohl v knize provádět změny, i když už byla v sazbě. Zasahovat do textu jsem mohl ještě pět minut před uložením finální sazby určené pro tiskárnu! Jo projektu opravdu věřila a musím říct, že tvrdá práce se vyplatila. Jsem perfekcionista, který dbá na detail. Poslední interview, které jsem během práce na této knize vedl, bylo s Mikem Kroegerem ze skupiny Nickelback – došlo k němu pouhé tři týdny předtím, než měla být hotová finální sazba.

Co bylo při přípravě knihy nejtěžší?

I když si myslíte, že o nějaké slavné kapele s dlouhou historií víte takřka všechno, vždycky se objeví něco překvapivého. Také je nutné brát v úvahu, že každý člověk prezentuje jednu a tu samou historku trochu jinak, z vlastního úhlu pohledu.    Jon si například v průběhu let přivlastnil autorství písně „Runaway“.  Když jsem se však na tohle téma bavil se spoluautorem skladby Georgem Karakem, ale i s několika dalšími bývalými Jonovými spolupracovníky z raných dnů kapely, dozvěděl jsem se, že „Runaway“ napsal z větší části právě George, který se rozhodl podělit o zásluhy a píseň vydat s Jonem jako společné autorské dílo. Zjevně si uvědomoval, že existuje slušná šance, že ji Jon proslaví – a nemýlil se. Jsem si jistý, že jsou za ni slušné tantiémy. Podobné informace jsem se pokaždé snažil ověřit z více zdrojů. 

1920x1080px_slide_kino_Bon_Jovi

Setkal jste se při přípravách s něčím, co vás ohledně skupiny Bon Jovi šokovalo?

Připomněl jsem si, že obrovskou roli v jejich úspěchu hrálo několik málo klíčových lidí. Bylo zábavné poslouchat píseň „It’s My Life“ namíchanou s o rok starší skladbou „Larger Than Life“ od Backstreet Boys. Bon Jovi nutně potřebovali nějaký hit, který by je vrátil na výsluní, a spoluautor obou písní Max Martin sám od sebe při jeho tvorbě očividně opisoval. Zkuste si na YouTube vyhledat „It’s Larger Than My Life“. Jedna verze je sice rychlejší než druhá, ale ve výsledku jsou prakticky totožné.

Překvapil mě počet vedlejších projektů, jichž členové kapely byli a jsou součástí, stejně jako to, jak často vystupují jako hosté s jinými interprety nebo píší písně pro ostatní muzikanty z branže. Jon se chtěl v hudebním průmyslu prosadit jakýmkoli způsobem, a tak založil vlastní hudební vydavatelství. Ač s ním neslavil velký úspěch a společnost záhy zanikla, zkusil jejím prostřednictvím alespoň nakopnout druhou fázi skomírající kariéry Alda Novy. Ti dva byli přátelé, ještě než kapela Bon Jovi vydala svou první desku.

 

Jak se vám se členy skupiny Bon Jovi spolupracovalo, je práce s rockery něčím specifická?

Jelikož se jedná o neoficiální knihu, se členy kapely jsem nemluvil osobně. Oslovil jsem sice tiskové mluvčí Jona i Richieho, ale ti mě zdvořile odmítli. Slyšel jsem, že Jon nemá rád neoficiální knihy a průvodce. Problémem jejich oficiální knihy je, že Jona převážně vychvaluje a nejde příliš do hloubky, pokud jde o zmapování vývoje kapely. Má kniha vzbudila především pozitivní ohlas, a dokonce i nepříliš pochvalná recenze časopisu Classic Rock uznává, že jde pravděpodobně o nejzevrubnější a nejobsáhlejší biografii skupiny Bon Jovi, která existuje. (Kdybych na členy kapely naházel špínu, recenze by byla jistě lepší.) A nutno říct, že knih o Bon Jovim vyšla spousta, o to je tohle prohlášení cennější.

S Davidem Bryanem jsem se setkal na večírku u příležitosti sté reprízy jeho broadwayského muzikálu Memphis na začátku roku 2010 a krátce poté jsem s ním dělal hodinové interview pro Grammy. Většinu nepublikovaného materiálu jsem pak použil v této knize. Povídat si s Davidem byla zábava a myslím, že ho překvapilo, když jako jednu z prvních věcí našeho rozhovoru zmínil jeho soundtrack k filmu Netherworld.

Z toho, co vím, mohu říct, že kluci z kapely si na nic nehrají a stojí oběma nohama na zemi. Jon je velmi příjemný a přátelský, když se jedná o komunikaci s fanoušky nebo když se nachází mezi svými nejbližšími. Na členy kapely je však během zkoušek přísný a údajně je též tvrdý obchodník. O tom, že má Jon prudkou náturu, se můžete přesvědčit, když si pustíte dokument Phila Griffina When We Were Beautiful.

bon jovi 2

Sám jste rocker, je vám tento hudební styl blízký. Kterou skladbu, píseň považujete za svou osudovou. Která vás v životě výjimečně ovlivnila? 

Jsem obrovským fanouškem Judas Priest a miluji píseň „Electric Eye“. Ta – spolu se svým intrem „The Hellion“ – představuje čtyři a půl minuty naprosté heavymetalové dokonalosti, jde o zhudebněnou orwellovskou noční můru. Na Judas Priest jsem vždycky oceňoval skutečnost, že posunuli hranice metalu dál než kdokoliv jiný. V osmdesátých letech jsem byl zapálený metalista (kterým pořád jsem), ale dnes poslouchám širokou škálu různých hudebních žánrů a interpretů.

Kromě jiných miluji Roxy Music, Harolda Budda, Virgin Steele, Sisters of Mercy, Tori Amos, soundtracky Johna Williamse a Fishe, bývalého zpěváka britské rockové kapely Marillion. Osobně považuji Fishovu první sólovou desku Vigil in A Wilderness of Mirrors za nejlepší rockové album všech dob. Jde o emocemi prodchnuté a doopravdy univerzální konceptuální album. V poslední době také nemohu přestat poslouchat synthwave.

Od založení skupiny Bon Jovi se toho v hudebním světě hodně změnilo, myslíte si, že Bon Jovi dokáže oslovit i dnešní mladou generaci?

Jon se po celou svou kariéru snaží, aby jeho tvorba zůstala co možná nejaktuálnější. Od té doby, co si někdy kolem roku 1992 nechali ostříhat vlasy a začali psát vyspělejší písně, se snaží neustále posouvat vpřed a nenechali si ani znovu narůst dlouhé vlasy, aby si tak připomněli dobu své největší slávy. Myslím, že po vydání alba Crush v roce 2000 vzbudila jejich hudba po celém světě novou vlnu zájmu, jež vedla k tomu, že kapelu začaly poslouchat i děti původních fanoušků, kteří Bon Jovi milovali v osmdesátých letech.

Nezpůsobil to jen obrovský úspěch hitu „It's My Life“, ale i skutečnost, že Jonovi se podařilo zestárnout tak dobře, že ho mladší ženy považují za velmi atraktivního muže. Podívejte se na mladé dámy, které během celosvětového turné 2013 vylezly na pódium, aby si s kapelou zazpívaly "Who Says You Can't Go Home". V Torontu vytáhl Jon na jeviště pět děvčat. Bylo to náročné vystoupení.

A až do roku 2007 obsahovalo každé nové album kapely jeden až dva hitové singly, díky čemuž přitáhli na svá vystoupení fanoušky různého věku a zároveň mohli vytvořit rozmanitý setlist, který uspokojil posluchače nejrůznějšího ražení. Fanoušci chtějí přirozeně slyšet zejména megahity z osmdesátých let, ale mnoho z nich zpívá spolu s kapelou i věci, které vznikly až později.

bon jovi 1

Jak vy osobně hodnotíte klasický rock druhé poloviny 20. století v porovnání s tím dnešním? Co se změnilo nejvíc a proč?

Rozdíl mezi dnešní muzikou a hudbou osmdesátých let a starší spočívá v tom, že za posledních několik desetiletí, alespoň co se týče mainstreamových žánrů, znatelně poklesla úroveň muzikanství i skladatelství. Dokonce i některé kýčovité rockové kapely osmdesátých let měly ve svých řadách alespoň jednoho velmi nadaného člena.

V dnešní době, více než kdy předtím, pumpují velká vydavatelství na trh jak podle kopíráku jeden hudební projekt za druhým. To samozřejmě neznamená, že mezi nimi nejsou žádní výborní hudebníci - naopak, dá se narazit na spoustu nadaných mladých muzikantů, kteří vás překvapí tím, jak jsou dobří - ale v dnešní době, kdy lidé využívají různé počítačové programy na úpravu hudby, ovládla nahrávací proces lenost. To samé zmínil před lety i bývalý bubeník Davida Lettermana Anton Fig, když jsem s ním dělal rozhovor pro časopis Drumhead. Řekl doslova: "Povídá se takový vtip, jak nějaký chlápek dělá ve studiu zvukovou zkoušku, a oni na to: ,To bylo něco příšerného. Určitě si plácneme!' Za starých časů jste museli absolvovat jednu zvukovou zkoušku za druhou, dokud nebylo všechno v nejlepším pořádku. Každý, kdo dneska nahrává, používá click track. Když jsem nahrával svoje staré desky, nikdy jsme nic podobného nepoužívali."

Buďme upřímní - spousta osmdesátkové hudby vyžadovala hodně práce ze strany producentů a zvukařů, v případě Bon Jovi zvláště alba Slippery When WetNew Jersey, ale pod tím vybroušeným, uhlazeným zvukem hrála spousta umělců hudbu, která vyžadovala jistou uměleckou i technickou zručnost. Ta je i dnes stále k vidění, ale ve většině případů se jedná o interprety nezávislé scény. Přál bych si, aby se muzika tímhle způsobem znovu dělala i v širším měřítku.

Myslíte si, že legendární kapely jako Bon Jovi, ale i další slavné skupiny ze 70. a 80. let, vznikly právě v této době z nějakého konkrétního, neopakovatelného důvodu?

Je těžké určit, jaké faktory jsou zásadní pro zachycení ducha doby, ale domnívám se, že jde o kombinaci nadání, image, přístupu a vášně pro hudbu. Člověk nutně nemusí být nejlepší zpěvák nebo kytarista všech dob, ale oplývá-li dostatečným talentem a jeho hra výjimečnou kvalitou, přiláká k sobě zástupy fanoušků. Kromě toho mají tyto kapely něco, co oslovuje jejich publikum.

Mainstreamoví kritici a rockoví znalci metalem a hard rockem opovrhují. Podívejte se, jak málo hard rockerů se dostalo do Rock'n'rollové síně slávy. Shodou náhod byli do ní Bon Jovi a Judas Priest nominováni zrovna letos. Jon a ostatní členové hráli jako předkapela Judas Priest na jejich krátkém kanadském turné v roce 1986.

bon jovi 3

Jakým způsobem podle vás Bon Jovi ovlivnil kulturu nebo celý rockový žánr?

Každopádně uvedli v Americe do pohybu druhou - a větší - vlnu „vlasatých kapel“, která trvala téměř pět let. Vydláždili cestu skupině Whitesnake, jež zaznamenala obrovský úspěch a prodala miliony alb. Když Bon Jovi prorazili v Americe, nabídli posluchačům alternativu k tehdejšímu společensky uvědomělému rocku a popu, stejně jako k temnému heavy metalu. Právě od heavymetalistů si vypůjčili onu vlasatou, drsnou image, kterou pro své publikum, tvořené z větší části dospívajícími dívkami, zjemnili. Tenkrát mi jejich hudba nic neříkala, protože jsem miloval trash metal, ale po jejich comebacku v roce 2000 jsem je začal uznávat.

Crush kupodivu nepovažuji za vynikající album, ale je natolik rozmanité a líbivé, že si díky němu našly ke kapele cestu zástupy nových posluchačů. V roce 2000 už byli dospělí. V osmdesátých letech členové Bon Jovi dospět nechtěli, ale ztotožňovali se svým publikem, které, stejně jako oni, z velké části pocházelo z řad předměstské pracující třídy. Kritici a metalisté je nesnášeli, ale jejich publikum je milovalo. 

Co je podle vás na knize nejunikátnější, proč by si jí fanoušci měli pořídit?

Mým hlavním záměrem bylo napsat knihu, která pojednává o skupině Bon Jovi jakožto celku, nikoli jen o Jonovi. Jeho spoluhráči mají sice na starosti hlavně praktickou stránku věci a nejsou tolik vidět, ale bez Richieho Sambory, Davida Bryana, Aleca Johna Suche, Tica Torrese a Hugha McDonalda by skupina nedosáhla tak fenomenálního úspěchu a slávě, jaké se těší dodnes.

V knize najdete více než dvacet medailonků a poznámek. I jejich prostřednictvím zkoumám různé aspekty života každého člena kapely – Jonovo herectví a filantropie, Richieho sólovou tvorbu, Davidovu práci na Broadwayi a skládaní soundtracků, Tickovu vášeň pro malování a golf. Zaměřuji se také na další důležité osobnosti, které kapelu pomohly proslavit - zvláště na skladatele Desmonda Childa a režiséra videoklipů Waynea Ishama. I když Jon byl a je hnacím motorem skupiny, rozhodně jejím jediným uměleckým géniem. Za úspěchem Bon Jovi stojí kolektivní úsilí a domnívám se, že spousta lidí pohybující se kolem kapely zůstává nedoceněna. Právě to jsem chtěl změnit.

Děkujeme za rozhovor
Chcete stránku vytisknout?
Skrýt před tiskem nějaké části stránky.
Vytisknout celou stránku tak, jak ji vidíte.
(tento box nebude vytištěn)
Úprava stránky před tiskem
Najeďte myší na nějaký obsah na stránce, zobrazí se červený obdélník. Kliknutím na něj obsah skryjete. Poté stiskněte tlačítko 'Vytisknout'.